Červen 2008

Z „kanálu“ do nebe

15. června 2008 v 15:06 | Lucka Flajšmanová
Žila jsem v době, kdy jsem nevěděla, co se sebou. Potácela jsem se ve vlastním smyšleném světě, který neustále narážel na realitu dnešní civilizace. Vždycky jsem hodně přemýšlela, potom si to zapsala do elaborátů, které mi čas od času vynesly slávu. Studovala jsem publicistiku a mediální studia.
Často jsem slýchávala: "Lůco, ale takhle to nefunguje, život je jinde." Pořád jsem nechápala, kde jinde. Jestli v tom, že mám otravovat kluka tak dlouho, dokud se mnou nebude chodit nebo v tom, že trhnu kariéru v médiích za každou cenu.
Stres přece k novinařině patří a zvlášť v "kanálu", jak všichni ostatní říkali novému zpravodajskému vysílání, kde jsem chvíli pracovala. Z televize jsem odešla. Pak jsem znovu začala studovat. Odjela jsem z Prahy a uchytila se v Hradci Králové. Stále jsem srovnávala obě města. V Hradci jsem měla dvě kamarádky a pořád se vracela do Prahy, kde jsem si takzvaně dobíjela baterky. Se spolubydlícími jsem si nerozuměla a spolužáci byli o čtyři roky mladší. Vždycky mi dlouho trvalo než jsem našla skutečné přátele a v Hradci jakbysmet.
Pocházím z nevěřící rodiny. Moje sestra však před třemi lety uvěřila v Boha.
Pána Ježíše poznala na English campu, kam každý rok jezdívala. Nechápala jsem, proč zrovna Ježíš je ten pravý přítel, o kterého se může skutečně opřít.
Když si každý večer četla Bibli, projevovala jsem vážnou obavu, že začíná být fanatická.
Potom jsem měla dlouhodobé zdravotní problémy a začala jsem poslední rok studovat v Hradci.
Přestěhovala jsem se k sestře, že snad budu mít konečně klidný rok. Měla jsem s ní skvělý vztah, protože ona byla vždycky ta, která mi pomohla v nouzi. Jako jediná z naší rodiny nacházela sílu být se mnou v krizových situacích. Nevěděla jsem, kde tak křehký tvor bere energii.
K nám do pokoje se přistěhovala ještě její kamarádka, také křesťanka. Když jsem pozorovala život holek, přišlo mi divné, že každý den čtou Bibli a velmi často se scházejí se svými křesťanskými přáteli. Vrtalo mi hlavou, co zajímavé současné mladé holky vede k tomu, aby uctívaly jakýsi mýtus. Mezi tím jsem pořád řešila své zdraví. Nemohla jsem skoro nic jíst. Po půl roce bolestí a návštěvy mnoha doktorů, jsem nevěděla kudy kam a tak jsem se svých spolubydlících zeptala na Boha. Napadalo mě spousta otázek, i když odpověď jsem měla předem připravenou.
Je to smyšlený mýtus s jakýmsi terapeutickým efektem. Často mi však došly argumenty, avšak holky měly pořád o čem mluvit. Jednoho dne jsme si prohlížely fotky z Istrie a já jim vysvětlovala, že Bůh je pro mě příroda, skvělí lidé, příjemné chvíle v životě. Holky se usmály a řekly: " No vždyť to je ono, Luci!" Požádala jsem je tedy, zda bychom nemohly studovat Bibli, že mě to zajímá už jen z důvodu rozšíření si obzoru. Četly jsme evangelium podle Jana a mě postupně docházelo, kdo je Ježíš Kristus a co pro nás udělal. Najednou jsem toužila pochopit, co se stalo a na základě toho změnit svůj život. Vždycky jsem viděla skutečné štěstí a lásku právě mezi křesťany, ale to mi došlo až později. Už dlouho jsem je potkávala mezi svými přáteli a Bůh, tak pracoval na změně mého života. Ale teprve v době, kdy jsem se cítila tak slabá a bezmocná to přišlo. Tenkrát jsem měla pocit, že sebou mlátím ve vzduchoprázdnu, že v mém životě chybí jediná jistota, vždyť se nemám vůbec čeho chytit. Čeká mě vůbec nějaká budoucnost? Jednoho dne jsem požádala Ježíše, aby vstoupil do mého srdce a vzal si všechny moje hříchy. Pán Bůh mě vyslyšel a přinesl do mého života skutečnou svobodu.
Uvědomila jsem si, kým skutečně jsem. Že se nepotřebuji měnit, abych někomu vyhověla, abych byla lepší. Že můj život nestojí na tom, zda vyšplhám po kariérním žebříčku své profese nejvýš nebo zda budu mít nebo nebudu mít partnera. Ježíš mi ukázal, že každá minuta mého života má smysl a že mě má rád takovou jaká jsem. Vnímání na základě přijetí Krista není vyšlapaná cestička do nebe. Uvědomění si hříchů svých, rodičů a i nevěřících přátel někdy dost bolí. Ale skrze toto uvědomění jsem se právě naučila lidi mnohem více přijímat a milovat. Zvlášť v rámci generačních střetů s rodiči, jsem díky Bohu mnohem trpělivější a uctivější. A taky vím, že: "Jsem si jist, že ani život ani smrt, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši našem Pánu." (Římanům 8, 38)
Vždycky jsem se bála, že můj život jednou bude stereotypní a všední, ale s Ježíšem jsem si jistá, že mi teprve teď začal ten správný adrenalin v opravdové lásce a přátelství.