Bohuslava

6. června 2007 v 22:38 | Lydie Martykánová
Nejraději bych přešla můj život před uvěřením slovy: nestálo to za řeč. Ale to nejde, protože samotnému Bohu jsem stála za život Jeho milovaného Syna. Jenže mně to bylo lhostejné! Tak popořádku. Můj otec toužil po lepších, spravedlivějších zítřcích a na úkor rodiny se pro svůj sen nasazoval ve společnosti. Maminka by mohla leckterému křesťanu být vzorem v horlivosti a dobrých skutcích. Boha do svých životů o do dětství mého a bratrova nevpouštěli. Životem jsem se prodírala jako ledoborec: náctiletá nadějná atletka, pilná žákyně zařízení, kde mi bylo vštípeno, že Bůh je jen pro neschopné, vrcholem inteligence hlupáčků, kteří nevědí, že svět vzniknul z ničeho a člověk z opice. Škola mě naučila, že já to vím. Po aluminiových medailích jsem se věnčila dalšími trofejemi: studentka vysokoškolsky otitulovaná, manželka ne jednoho, ale (aspoň postupně) dvou mužů, matka tří dcer, redaktorka v Českém rozhlase, tisková mluvčí renomované firmy, vzmáhající se majitelka chaty a barevného televizoru, přítelkyně povrchních přátel ovšem z vrchní vrstvy společnosti. Boha jsem nepotřebovala. On mi však už od mládí dával signály: dodnes si pamatuji ten pocit ohromení, když jsem zpovzdálí viděla vcházet do kostela dívky v mém věku - "Vždyť modlení je jen pro babičky", bouřila jsem se; právě tak rozjitřený byl i můj stud, když jsem na mé první, a dlouho poslední, půlnoční neměla v kapse ani ten pětník na sbírku - nevěděla jsem, že jsem mohla Bohu dát něco, co nestálo ani za zlámanou grešli: sebe samu.
Na počátku mého znovuzrození bylo slovo, a to slovo bylo: Ježíš Kristus. "Náhodou" jsem se seznámila s křesťankou, které jsem blahosklonně dovolila vyprávět mi o tom, že osobně zná Boha, Pána Ježíše Krista. Bohu jsem sice nevěřila, ale jí ano (což se ateistům stává), a tak jsem zcela při smyslech opakovala po ní pozvání Ježíše Krista do svého života, jako že objevím, co na tom ti věřící mají a pak se rozhodnu, zda je Bůh přijatelný také pro mne. Od toho okamžiku vyrovnával Pán Ježíš cestu v mém srdci. Vybavil mě na ni veršem z Matouše 7.7.: darovanou Bibli jsem v té době používala jako uspávací prostředek, ale když jsme jednoho dne s manželem přetřásali jeho nespokojenost v zaměstnání, tak jsem ji dost agresivně, zcela namátkou otevřela se slovy: "Křesťané tady vždycky najdou pomoc, tak proč bychom tu nenašli řešení i my! Hledej, pros, tluč!" Manžel krátce na to změnil zaměstnání a já jsem zhruba ty tři roky před mým obrácením nejprve hledala, málokdy tloukla (když už, tak ne ve smyslu: Bože otevři, ale: já do toho praštím, já té víře snad nepřijdu na kloub). No a prosila? Asi taky, ale ve stylu: "Víte, pane řediteli, moje plnění pracovních povinností a uznávání vaší autority jsou sice nic moc, ale plat byste mi mohl zvednout." Tvrdošíjně jsem stále zkoumala techniku uvěření. Jednoho dne jsem ovšem kapitulovala slovy: "Já Tě, Bože, nepochopím, já v Tebe neuvěřím, na to nestačím, ale jestli jsi ta Pravda a Láska, aspoň moje děti k sobě přiveď." Docela mne to bolelo! Ještě více mne však krátce po té zasáhlo slovo řečníka na Křesťanské konferenci v Praze v roce 1995 - o zrnu, jeho slupce, kterou musíme rozemlít, aby zrno dalo užitek - mouku, a ta ve smísení s olejem - Duchem Svatým - dá pokrm hladovým. Prožívala jsem, že nemám co životně důležitého dát druhým lidem a zároveň, že po tom dávání bytostně toužím. S fyzickou bolestí mi při tom slovu pukalo srdce. Byla jsem naprosto zoufalá…! A pak už tu byl jen On a moje hledající, prosící a tlukoucí-tlučící srdce. Bůh se slitoval a objal mne… Najednou jsem věděla, že Bůh JE! A že je dobrý! Kdybych si chtěla vybrat datum, nemohla bych plánovat lépe - bylo to 7.7. - sice ne na Matouše (jako důmyslný důkaz, že náhody neexistují), ale na Bohuslavu :).
První dny po mém znovuzrození jsem chodila jako ve snu a v slzách, přemáhaná vděčností jsem klesala na kolena, zcela ohromena a nechápající Boží milost. Duch svatý mi připomínal a odpouštěl hrozné věci z mého života, obvazoval bolavé srdce. První rána jsem se probouzela s obavou, zda to vše nebyl jen přelud a zda už to nevyprchalo. Ale Ježíš byl jako maminka u novorozeného děťátka - vždycky u mne: ve víře v Jeho duchovní přítomnost, ve slovu z Bible, v každičkém stvoření. Děkuji Bohu, že mne učí Jej milovat jako drahého tátu, ctít jako otce, ale i v bázni uctívat a slavit jako Všemohoucího. Děkuju Bohu za milost, že dnes Mu patří i mé tři dcery. Malý syn Boha vnímá úplně samozřejmě, ještě ale chybí to odevzdání se Ježíši jako Pánu. Manžel zatím vzdoruje, já jásám nad každou jeho vstřícností a umírám (dost bolavě a pomalinku) starému sobectví při jeho opozici. Děkuju Hospodinu za tu svobodu od všeho, co mne dosud tížilo, svazovalo, či nenaplňovalo. Moc mi toho Ježíš vzal: i to, bez čeho jsem si nedovedla představit svůj život. Ale mnohem víc (protože "vypraně") mi vrátil nebo dal úplně nové. Někdy se ještě lekám, když mi Bůh ve všedním dni dá poznat něco dalšího z mé bídy a hluboce zakořeněné mentality egyptského otroka. O to vroucnější je můj vděk za Ježíšův příchod na svět, kříž a zmrtvýchvstání, o to jasnější je můj pohled na Boží svatost a věrnost. O to radostnější je odpočívání v Otcově lásce, o to pravdivější jsou mé vztahy k lidem. V bázni Boží se těším, co pro mne má dál v životě na této zemi můj Spasitel Pán Ježíš, milující Otec Bůh a Společník Duch Svatý připraveno.
Bohu sláva!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama