Červen 2007

Memoary de Paris 5

15. června 2007 v 19:18 | Vierka
Moji mili,
mnoho deste spadlo na parizske strechy, mnoho testu bylo napsano francouzkymi studenty a mnoho fotek vyfoceno turisty od doby, kdy jsem vam psala naposledy.
A co se vlastne udalo? Na prvniho maje jsem s ceskou spriznenou dusi Ester navstivila mesto Chartres, proslule pro svou gotickou katedralu a take vyrobou vitrazi - okny vykladanymi barevnymi mozaikami. Muzeum vitrazi me uchvatilo.
Take jsem uvitala ve svem skromnem pokojicku dve neskonale mile ceske navstevy. Vlastne ne tak uplne ceske. Svedsko-americko-africko-britske navstevy.
Prvni navsteva byla Blaza a jeji kamarad Dan. Kdo jste cetli Blazin Newsletter z Lundu, tak vite o kazde zastavce prochazky po pamatkach. Ostatni necham nahlednout do me obrazkove dokumentace ve fotogalerii: (staci kliknout na tuto fotku): S Blazou do Parize prijel radostny duch. Citila jsem se moc hezky. Stala jsem se zase turistkou. Uvedomila jsem si dulezity fakt, ktery tak trochu shrnuje pocit z celeho meho pobytu. Jedina moznost, jak v Parizi spokojene zit a take si ji uzit je zustat v ni jako turista. Nebyt Parizankou, ale turistkou. Parizi znel jazz a my jsme se ctyri hodiny rozhlizeli na Eiffelovce. Dan mi tu nechal arasidove maslo z Holandska, Blaza Margot a polomacenky z Cech a po trech dnech uz zase byli fuc.
Nezapomenutelny zazitek pro me byl vylet do Normandie a Bretane. Za doby svych vysokoskolskych studii jsem zacala snit o dvou mistech, ktere bych moc chtela navstivit: Pariz /na ctyri mesice jsem se ani neodvazovala pomyslet/ a videt Le Mont Saint Michel - opatstvi a granitovy ostrov v zalivu na rozhrani Haute a Basse Normandie. Behem nekolika mesicu se mi splnily tyto sny oba najednou. Toto misto patri mezi nejnavstevovanejsi francouzske pamatky vubec (zdroj: wikipedie). Uplne chapu proc :) Ostrov se tyci nad zaliv, kde rozdil vysky morske hladiny pri prilivu a odlivu je vice nez 14 m. Odlivem se obnazuje morske dno do vzdalenosti 10 - 15 km od pobrezi. V roce 966 zde bylo zalozeno benediktinske opatstvi. Vnitrek opatstvi je uchvatny. A to kvuli sve jednoduchosti. Zadne zlato ani sochy. Jen drevene lavice k modlitbam, vitrazova okna a nadherny vzhled na prichazejici more kazdy vecer. Ostrov, zaliv i klaster jsou od roku 1979 zapsany na Seznamu svetoveho dedictvi UNESCO. Vyjizdku autem na zapad Francie jsme absolvovali v hojnem poctu i ruznorodosti narodnosti: ridici Vojta /CR/ a Pjotr/ Polsko/, za Cechy dale Daniela, Lenka, Ester a Kata. Cestu nam zpestroval svou typickou "francouzkosti" Wahid, kamarad Daniely
Poprve v zivote jsem ochutnala ustrice a sneky. V restauraci v Saint-Malu za tepleho vecera. Docela zajimavy, ale asi zustanu u svych oblibenych krabich tycinek, ktere o kraba sotva zavadily. Nebo alespon do doby dalsi cesty do Normandie ci Bretane :)
Dalsimi tentokrat parizskymi zajimavostmi byly - tanecni predstaveni inspirovane rakouskym malirem (jeho matka z Ceskeho Krumlova!) Egonem Schielem a arabska svatba. Podle tradice se arabska nevesta za vecer musi sedmkrat prevleknout do krasnych satu, na ktere pro tuto prolezitost cele mladi setri. Svatebcane se nejvice tesili az si zatanci. (Hlavne!) muzi, vyskocili ze sedadel uz pri predehre. Svatba se u nich slavi sedm dni. Financni narocnost v Parizi je ale donutila tradice trochu zkrouhnout: jedny saty, jeden den.
Druhou ceskou navstevu Montparnasse uvital minuly tyden. Priletela Ivka Fryckova z Liverpoolu a jeji dlouholeta kamaradka Radka momentalne z bio farmy u Bristolu. S holkama jsme prosly zase nove, pro me nepoznane kouty. Dvakrat nej-: nejkratsi ulice v Parizi (Rue des degres, 2 arrondisement) a nejstarsi dum v Parizi (u metra Arts et Metiers). Jeden den jsme stravily s Ivky francouzkou kamaradkou Anne-Laure. Take ne tak uplne francouzkou, protoze se zrovna vracela z Madagaskaru, ukazovali nam s pritelem Antoinem fotky z Afghanistanu a brzy zase saky-paky do Myanmar (drive Barma - primorsky stat v jihovychodni Asii). Objevovaly jsme spolecne synagogu a koser dezerty v Marais, na ulici pozovaly pro plakatovou show: a vecer i s Antoinem uzivali Sinatru na swing koncerte v hospode, kam na zed hoste lepi sve pasovky. No jasne, ze jim tam jedna pribyla!
Momentalne mam po vsech zkouskach, tak jeste plnim pamatkove a navstevovaci resty, ktere musim do odjezdu splnit.
Zitra rano primo "TGV rychlosti" pojedu s Norkou Dinou navtivit jih Francie. Chvili v Marseilles a pak Nice.
Pristi sobotu vecer pred odjezdem se bude konat veleslavny nas mladeznicky koncert. Protoze je mladeznicky nemyslete si, ze najaky "halabala lalalala". Uplne valim oci, jaka je to vysoka uroven. Dokonce me donutili naucit se text vsech osmi pisni (FJ, AJ) nazpamet a akordy jakbysmet. Jeste se u toho usmivat a vlnit se do rytmu. No ja padam. Udivuje me, jak se na jedne mladezi seslo tolik zpivani schopnych jedincu. Je pravda, ze vsechny hlasy (casto 4!) vzdy vymysli sourozenecky par Noemi-Claudi. Ale ostatni se je nauci a vydrzi. To je fakt pak rajska hudba. Bylo by super, kdybychom na nasi mladezi cas od casu take zkusili vymyslet nejaky hlas. Nasi UL hudebnici nejsou zadny becka. Ono by to taky slo... Tak nam prosim drzte palce. Aby se hlavne obecenstva dotkly texty. Krasa ctyr hlasu je az na druhem miste.
V Cechach bych se mela vyloupnout 26.cervna, da-li Pan. V Usti se ale dlouho neohreju, protoze se s nasima chystame do Karlovych Varu, jak se stalo nasi letni tradici. Kdybyste se tam nekdo mihnul, dejte vedet.
Ve fotogalerii si vsimnete slozky: Co by Cecha nenapadlo aneb ze zivota Francouzu. Mozna tam casem jeste nejake zajimavosti pridam. Neni toho malo, co by Cecha, Cechacka nenapadlo...
Tak se mejte fajn, uz se na vas moc tesim. A to brzy, brzy.
Pan s vami.
Verka (aby SPK vedeli: parizska slehacka :)/

Pro filology, především anglofily

9. června 2007 v 14:41 | Mail od Honzy
She is lubricated like a fox. = je mazaná jako liška
He vomitted a long postcard on her. = vrhl na ni dlouhý pohled
Your eyes September. = tvé oči září
She was sitting on between. = seděla na mezi
I am not smelling myself in my leather today. = necítím se dnes ve své
kůži
world champion in tanks on ice = mistr světa v tancích na ledě
Rčení:
damage to speak = škoda mluvit
don't wake up a swan = nebuď labuť
relax in the living room =odpočívej v pokoj
where she married herself, here she married herself = kde se vzala, tu
se vzala
sausage of lovers - párek milenců

Bohuslava

6. června 2007 v 22:38 | Lydie Martykánová
Nejraději bych přešla můj život před uvěřením slovy: nestálo to za řeč. Ale to nejde, protože samotnému Bohu jsem stála za život Jeho milovaného Syna. Jenže mně to bylo lhostejné! Tak popořádku. Můj otec toužil po lepších, spravedlivějších zítřcích a na úkor rodiny se pro svůj sen nasazoval ve společnosti. Maminka by mohla leckterému křesťanu být vzorem v horlivosti a dobrých skutcích. Boha do svých životů o do dětství mého a bratrova nevpouštěli. Životem jsem se prodírala jako ledoborec: náctiletá nadějná atletka, pilná žákyně zařízení, kde mi bylo vštípeno, že Bůh je jen pro neschopné, vrcholem inteligence hlupáčků, kteří nevědí, že svět vzniknul z ničeho a člověk z opice. Škola mě naučila, že já to vím. Po aluminiových medailích jsem se věnčila dalšími trofejemi: studentka vysokoškolsky otitulovaná, manželka ne jednoho, ale (aspoň postupně) dvou mužů, matka tří dcer, redaktorka v Českém rozhlase, tisková mluvčí renomované firmy, vzmáhající se majitelka chaty a barevného televizoru, přítelkyně povrchních přátel ovšem z vrchní vrstvy společnosti. Boha jsem nepotřebovala. On mi však už od mládí dával signály: dodnes si pamatuji ten pocit ohromení, když jsem zpovzdálí viděla vcházet do kostela dívky v mém věku - "Vždyť modlení je jen pro babičky", bouřila jsem se; právě tak rozjitřený byl i můj stud, když jsem na mé první, a dlouho poslední, půlnoční neměla v kapse ani ten pětník na sbírku - nevěděla jsem, že jsem mohla Bohu dát něco, co nestálo ani za zlámanou grešli: sebe samu.
Na počátku mého znovuzrození bylo slovo, a to slovo bylo: Ježíš Kristus. "Náhodou" jsem se seznámila s křesťankou, které jsem blahosklonně dovolila vyprávět mi o tom, že osobně zná Boha, Pána Ježíše Krista. Bohu jsem sice nevěřila, ale jí ano (což se ateistům stává), a tak jsem zcela při smyslech opakovala po ní pozvání Ježíše Krista do svého života, jako že objevím, co na tom ti věřící mají a pak se rozhodnu, zda je Bůh přijatelný také pro mne. Od toho okamžiku vyrovnával Pán Ježíš cestu v mém srdci. Vybavil mě na ni veršem z Matouše 7.7.: darovanou Bibli jsem v té době používala jako uspávací prostředek, ale když jsme jednoho dne s manželem přetřásali jeho nespokojenost v zaměstnání, tak jsem ji dost agresivně, zcela namátkou otevřela se slovy: "Křesťané tady vždycky najdou pomoc, tak proč bychom tu nenašli řešení i my! Hledej, pros, tluč!" Manžel krátce na to změnil zaměstnání a já jsem zhruba ty tři roky před mým obrácením nejprve hledala, málokdy tloukla (když už, tak ne ve smyslu: Bože otevři, ale: já do toho praštím, já té víře snad nepřijdu na kloub). No a prosila? Asi taky, ale ve stylu: "Víte, pane řediteli, moje plnění pracovních povinností a uznávání vaší autority jsou sice nic moc, ale plat byste mi mohl zvednout." Tvrdošíjně jsem stále zkoumala techniku uvěření. Jednoho dne jsem ovšem kapitulovala slovy: "Já Tě, Bože, nepochopím, já v Tebe neuvěřím, na to nestačím, ale jestli jsi ta Pravda a Láska, aspoň moje děti k sobě přiveď." Docela mne to bolelo! Ještě více mne však krátce po té zasáhlo slovo řečníka na Křesťanské konferenci v Praze v roce 1995 - o zrnu, jeho slupce, kterou musíme rozemlít, aby zrno dalo užitek - mouku, a ta ve smísení s olejem - Duchem Svatým - dá pokrm hladovým. Prožívala jsem, že nemám co životně důležitého dát druhým lidem a zároveň, že po tom dávání bytostně toužím. S fyzickou bolestí mi při tom slovu pukalo srdce. Byla jsem naprosto zoufalá…! A pak už tu byl jen On a moje hledající, prosící a tlukoucí-tlučící srdce. Bůh se slitoval a objal mne… Najednou jsem věděla, že Bůh JE! A že je dobrý! Kdybych si chtěla vybrat datum, nemohla bych plánovat lépe - bylo to 7.7. - sice ne na Matouše (jako důmyslný důkaz, že náhody neexistují), ale na Bohuslavu :).
První dny po mém znovuzrození jsem chodila jako ve snu a v slzách, přemáhaná vděčností jsem klesala na kolena, zcela ohromena a nechápající Boží milost. Duch svatý mi připomínal a odpouštěl hrozné věci z mého života, obvazoval bolavé srdce. První rána jsem se probouzela s obavou, zda to vše nebyl jen přelud a zda už to nevyprchalo. Ale Ježíš byl jako maminka u novorozeného děťátka - vždycky u mne: ve víře v Jeho duchovní přítomnost, ve slovu z Bible, v každičkém stvoření. Děkuji Bohu, že mne učí Jej milovat jako drahého tátu, ctít jako otce, ale i v bázni uctívat a slavit jako Všemohoucího. Děkuju Bohu za milost, že dnes Mu patří i mé tři dcery. Malý syn Boha vnímá úplně samozřejmě, ještě ale chybí to odevzdání se Ježíši jako Pánu. Manžel zatím vzdoruje, já jásám nad každou jeho vstřícností a umírám (dost bolavě a pomalinku) starému sobectví při jeho opozici. Děkuju Hospodinu za tu svobodu od všeho, co mne dosud tížilo, svazovalo, či nenaplňovalo. Moc mi toho Ježíš vzal: i to, bez čeho jsem si nedovedla představit svůj život. Ale mnohem víc (protože "vypraně") mi vrátil nebo dal úplně nové. Někdy se ještě lekám, když mi Bůh ve všedním dni dá poznat něco dalšího z mé bídy a hluboce zakořeněné mentality egyptského otroka. O to vroucnější je můj vděk za Ježíšův příchod na svět, kříž a zmrtvýchvstání, o to jasnější je můj pohled na Boží svatost a věrnost. O to radostnější je odpočívání v Otcově lásce, o to pravdivější jsou mé vztahy k lidem. V bázni Boží se těším, co pro mne má dál v životě na této zemi můj Spasitel Pán Ježíš, milující Otec Bůh a Společník Duch Svatý připraveno.
Bohu sláva!

Tučná

6. června 2007 v 22:35 | Lydie Martykánová
Šťourám se v nose
mám 105 v pase
a výčitky zase
že jsem jak prase.
Výčitky! Vypadněte! Nevedete k ničemu!
Děláte jen ze mě ničemu.
Bůh požehnal čistotou praseti,
proč by ne i svému dítěti?
Požehnej mi, Táto!, pomocí
a skoncuj s mojí nemocí:
bolest a prázdnotu srdce, k sobě nelásku
bleskově přehlušit radostí z pamlsku.
Tuším, doufám, že ve Tvé sladkosti je klíč,
zesládni mi v srdci, v ústech,
obnov setkání má s Tebou v půstech.
Nehleď, že veršování mé je kýč.
Čekám na Tebe, drahý můj,
že zavoláš: Stůj,
milovaná.
A protešeš mi uši
a já zas uslyším, jak mi to sluší. Tak sluší.
Ještě víc než v mládí.
Tak, jak zrána Tvého milování.
Ježíši.

O grilování, mužské snaze a ženské nevděčnosti

2. června 2007 v 1:11 | Mail od Honzy
Po dlouhých studených měsících konečně přichází letní grilovací
sezóna. Je proto důležité zopakovat si pár pravidel etikety této specifické outdoorové
aktivity, vzhledem k tomu, že je to jediný druh vaření, kterému se
skutečný muž věnuje, pravděpodobně proto, že v sobě obsahuje prvek
nebezpečí.
Jestliže se tedy muž rozhodne grilovat, uvede do pohybu tento sled
událostí:

Běžný postup:
(1) Žena nakoupí všechny potraviny.
(2) Žena připraví salát, očistí zeleninu a připraví dezert.
(3) Žena připraví maso na grilování a uloží ho na podnos společně se
všemi nástroji a omáčkami a přinese to muži, který pohodlně sedí u grilu s pivem
v ruce v rámci důsledné soustředěné přípravy na tuto riskantní činnost. Nyní přichází to podstatné:
(4) MUŽ DÁ MASO NA GRIL.


Další běžný postup....
(5) Žena jde dovnitř pro talíře a příbory.
(6) Žena vyjde ven, aby muži oznámila, že maso se pálí. On jí poděkuje a požádá ji, aby mu přinesla další pivo (nemůže přece odejít - ohrozil by tím zdar celé akce), zatímco on situaci vyřeší. Opět to důležité: (7) MUŽ VYJME MASO Z GRILU A ODEVZDÁ HO ŽENĚ.

Další běžný postup....
(8) Žena připraví talíře, salát, chléb, příbory, servítky a omáčky a
přinese vše na stůl.
(9) Po jídle žena uklidí ze stolu a umyje nádobí.


A nejdůležitější ze všeho:
(10) Každý POCHVÁLÍ MUŽE a poděkuje mu za jeho KUCHAŘSKÉ UMĚNÍ.
11) Muž se zeptá ženy, jak si užila svůj volný večer bez vaření. A po její nevrlé reakci dojde k závěru, že některým ženám se prostě nikdy nezavděčíš...

...ještě štěstí, že jsou muži k ženám tak ohleduplní, chápou, že
nemohou být dokonalé a přesto je mají rádi...