Napsáno Verčiným životem - "Příběh o hledání lásky"

23. března 2007 v 15:38 | Veronika Györgyová
Slyšte příběh o krásné zahradě plné života, vůní a barev, která kdysi byla bezvodou, vysušenou a rozpraskanou zemí…Ten příběh se skutečně stal. Je o mě a o Tom, kdo navštívil tu vyprahlou zemi…
Narodila jsem se dvěma skvělým lidem a vyrůstala se svou starší sestrou. Žila jsem poklidným životem až do doby dospívání, kdy mi začalo docházet, že v životě přece musí jít o něco víc, jinak mi to nedávalo smysl. Tento hlubší smysl života jsem začala hledat v patnácti letech. Začala jsem u krásné literatury a antické moudrosti. Tehdy mě neobvykle zasáhla kniha "Quo Vadis, Domine?". Tato kniha, respektive příběhy prvních křesťanů mě ujistily, že existuje Bůh. Dříve jsem se spokojila s vědomím, že nad námi je "něco", a nezajímalo mě co. Po přečtení této knihy jsem si byla (nepochopitelně) jistá, že tím něčím je Bůh Stvořitel. Tehdy to pro mě byla skutečně pomocná ruka z nebes. Procházela jsem těžkým obdobím hledání smyslu - neviděla jsem ho v ničem, a ztrácela jsem chuť žít.
Můj život se však změnil až dva roky poté, když jsem učinila rozhodnutí.
Od těch patnácti let ve mně rostla touha skutečně žít s Bohem, být Mu blízko. Přesto, že jsem se modlila, četla si Nový zákon, duchovní knížky a chodila na bohoslužby, uvnitř jsem věděla, že to je jenom střípek toho, co mohu ve vztahu s Bohem mít. Jedna křesťanka mi tehdy ukázala podstatnou pravdu, že mezi mnou a Bohem je jakási propast. Propast hříchu. To ale není všechno. Poukázala na řešení, kterým je osoba Ježíše Krista. Ježíš tuhle propast překlenul tím, že za moje hříchy zaplatil. Ne penězi nebo zlatem, ale svým životem. Viděla jsem, že mám možnost volby a vlastně se musím rozhodnout, jestli na tuto výzvu zareaguji, přiznám Bohu svoji hříšnost i to, že se bez Něj nedokážu změnit; nebo budu nadále žít životem plným vnitřních rozporů. Vnímala jsem tehdy, že přijmout Boha jako autoritu znamená vzdát se nebo změnit některé věci. Tenhle strach však převážila Jeho láska, kterou jsem od patnácti let stále víc poznávala, když odpovídal na mé modlitby a odpouštěl mi viny, kterých jsem litovala. Uvědomovala jsem si, že jestli mám něco ztratit, Bůh rozhodně není ten, kdo by mi chtěl ublížit nebo uškodit.
Věřte nebo nevěřte, ne od toho dne, ale od té chvíle, kdy jsem učinila to rozhodnutí pro Něj, se začaly dít velké věci. Prosila jsem Ježíše, aby mi odpustil moje hříchy a ujal se vlády nad mým životem, a rázem jsem pocítila ten rozdíl… VZTAH. Dříve jsem v Boha jen věřila, teď s Ním mám vztah. Už není nic, co by stálo mezi námi. Konečně jsem stála na druhé straně té propasti. Dosvědčovalo mi to spousta změn, které se odehrály v mém nitru. Ta, které si nejvíc vážím, je naplnění mé touhy po lásce. Zoufale jsem ji hledala ve vztahu s kluky. Paradoxně - ačkoliv mé city byly vždy hojně opětovány, můj hlad po lásce byl čím dál větší (což mě usvědčovalo, že existuje nějaká vyšší láska, kterou nemohou vyprodukovat lidé).
Další z věcí, o kterých vím, že bych s nimi sama nehnula, byla (a je) jakási neschopnost žít dobře. V životě bez Krista jsem viděla, že se dopouštím špatných věcí, ale nedokázala jsem s nimi skoncovat. Jsem vděčná, že jako křesťan nemusím za svá provinění platit, ani si nemusím něčím u Boha zasloužit, aby mi odpustil. Když jste ještě byli mrtvi ve svých vinách a duchovně neobřezáni, probudil vás k životu spolu s Ním a všechny viny vám odpustil. Vymazal dlužní úpis, jehož ustanovení svědčila proti vám, a zcela jej zrušil tím, že jej přibil na kříž. ( Koloským 2.kapitola, 13.-14. verš)
Obdržela jsem také velký dar vnímat osobně Bibli a rozumět jí víc, než před tím. Bylo mi tehdy dáno uvidět Písmo jako takové v novém světle. Bůh se mi stal Tátou a slova Písma něčím mnohem větším než zákazy a příkazy. Pochopila jsem, že tam nejsou proto, aby mě Bůh omezoval, ale proto, abych se měla dobře, když se jimi budu řídit. To, co On stanovil, je dobré, dokonalé, ale já, která jsem se od toho na hony vzdálila, jsem to z pozice vzdálení považovala za bláznovství, za nepoužitelnou teorii.
Ještě mnohé další věci a události mi od dob obrácení dosvědčovaly, že to všechno není jen přelud a výmysly lidí. Jedna z nich je to, co prožívám, když se setkávám s křesťany, které jsem nikdy předtím neviděla. Neumím si představit, že by se něco podobného dělo např. mezi dvěma lidmi, kteří mají společnou nějakou zálibu - spojuje je to, ale na duševní rovině to dva lidi automaticky nesblíží. Vždycky mi ta láska, důvěra a vřelost, která je mezi Božími dětmi, dokazuje, že nad námi je Někdo, kdo nás takto spojuje.
Další z viditelných důkazů je moje zázračné uzdravení. Od narození mám potíže s kyčlemi. Ve čtrnácti letech jsem měla třetí operaci - prodlužovali mi pravou nohu. Následovaly ještě další dvě operace. Až do sedmnácti let jsem mívala bolesti v kyčlích, někdy dost kruté. A navíc se mi opět pravá noha začala zkracovat. Byla jsem v létě roku 1997 na táboře pro mládež z Jednoty bratrské a jedna křesťanka mi nabídla, že se mohou modlit za mé uzdravení. Neměla jsem hned důvěru, ale nakonec jsem s tím souhlasila. Asi pět mladých lidí se se mnou modlilo za mé nohy a modlitba byla vyslyšena ještě ten den - a dodnes se to nezměnilo! Nejenom, že Bůh ode mne vzal ty bolesti, ale ještě mi prodloužil nohu asi o 2 cm. Každodenní bolesti zmizely a s nimi i můj strach z další operace. Bůh dává krásné dárky!
… Neříkám, že ten můj nový život je med. Netvrdím, že nemám problémy, že už nemusím bojovat a o něco se snažit. Mám však život v mnoha ohledech snazší. Mám věrného Přítele. Nikdy mě neodmítne, když od Něj něco potřebuji, nebo když si chci jenom odpočinout na Jeho rameni. Každé ráno mě něžně probouzí a ujišťuje mě, že se o mě bude celý den starat. Plní svá slova a přikrývá mé nedostatky. Dává mi jistotu v napjatých situacích a proměňuje moje srdce. Díky Němu se mění i moje vztahy k lidem. Ti, kteří mi byli ještě nedávno ukradení, se pro mě stávají důležitými. Těm, vůči nimž jsem byla zahořklá, jsem mohla odpustit…
A to je konec mého svědectví o věcech neviditelných, leč skutečných.
Vzdávám chválu Tomu, jenž je s láskou působí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lubor Lubor | E-mail | 18. září 2007 v 2:50 | Reagovat

Drahá Veroniko,

jsem velice rád,že jsem Tě mohl potkat při dnešním nočním procházení,znovu Tě potkat,po tolika letech.Počátky Tvého příběhu znám,jen letmo jsem se jich dotkl a přes to mne často oslovují,jsem rád,že jsem Tě slyšel,

Lubor

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama