Březen 2007

Napsáno Verčiným životem - "Příběh o hledání lásky"

23. března 2007 v 15:38 | Veronika Györgyová
Slyšte příběh o krásné zahradě plné života, vůní a barev, která kdysi byla bezvodou, vysušenou a rozpraskanou zemí…Ten příběh se skutečně stal. Je o mě a o Tom, kdo navštívil tu vyprahlou zemi…
Narodila jsem se dvěma skvělým lidem a vyrůstala se svou starší sestrou. Žila jsem poklidným životem až do doby dospívání, kdy mi začalo docházet, že v životě přece musí jít o něco víc, jinak mi to nedávalo smysl. Tento hlubší smysl života jsem začala hledat v patnácti letech. Začala jsem u krásné literatury a antické moudrosti. Tehdy mě neobvykle zasáhla kniha "Quo Vadis, Domine?". Tato kniha, respektive příběhy prvních křesťanů mě ujistily, že existuje Bůh. Dříve jsem se spokojila s vědomím, že nad námi je "něco", a nezajímalo mě co. Po přečtení této knihy jsem si byla (nepochopitelně) jistá, že tím něčím je Bůh Stvořitel. Tehdy to pro mě byla skutečně pomocná ruka z nebes. Procházela jsem těžkým obdobím hledání smyslu - neviděla jsem ho v ničem, a ztrácela jsem chuť žít.
Můj život se však změnil až dva roky poté, když jsem učinila rozhodnutí.
Od těch patnácti let ve mně rostla touha skutečně žít s Bohem, být Mu blízko. Přesto, že jsem se modlila, četla si Nový zákon, duchovní knížky a chodila na bohoslužby, uvnitř jsem věděla, že to je jenom střípek toho, co mohu ve vztahu s Bohem mít. Jedna křesťanka mi tehdy ukázala podstatnou pravdu, že mezi mnou a Bohem je jakási propast. Propast hříchu. To ale není všechno. Poukázala na řešení, kterým je osoba Ježíše Krista. Ježíš tuhle propast překlenul tím, že za moje hříchy zaplatil. Ne penězi nebo zlatem, ale svým životem. Viděla jsem, že mám možnost volby a vlastně se musím rozhodnout, jestli na tuto výzvu zareaguji, přiznám Bohu svoji hříšnost i to, že se bez Něj nedokážu změnit; nebo budu nadále žít životem plným vnitřních rozporů. Vnímala jsem tehdy, že přijmout Boha jako autoritu znamená vzdát se nebo změnit některé věci. Tenhle strach však převážila Jeho láska, kterou jsem od patnácti let stále víc poznávala, když odpovídal na mé modlitby a odpouštěl mi viny, kterých jsem litovala. Uvědomovala jsem si, že jestli mám něco ztratit, Bůh rozhodně není ten, kdo by mi chtěl ublížit nebo uškodit.
Věřte nebo nevěřte, ne od toho dne, ale od té chvíle, kdy jsem učinila to rozhodnutí pro Něj, se začaly dít velké věci. Prosila jsem Ježíše, aby mi odpustil moje hříchy a ujal se vlády nad mým životem, a rázem jsem pocítila ten rozdíl… VZTAH. Dříve jsem v Boha jen věřila, teď s Ním mám vztah. Už není nic, co by stálo mezi námi. Konečně jsem stála na druhé straně té propasti. Dosvědčovalo mi to spousta změn, které se odehrály v mém nitru. Ta, které si nejvíc vážím, je naplnění mé touhy po lásce. Zoufale jsem ji hledala ve vztahu s kluky. Paradoxně - ačkoliv mé city byly vždy hojně opětovány, můj hlad po lásce byl čím dál větší (což mě usvědčovalo, že existuje nějaká vyšší láska, kterou nemohou vyprodukovat lidé).
Další z věcí, o kterých vím, že bych s nimi sama nehnula, byla (a je) jakási neschopnost žít dobře. V životě bez Krista jsem viděla, že se dopouštím špatných věcí, ale nedokázala jsem s nimi skoncovat. Jsem vděčná, že jako křesťan nemusím za svá provinění platit, ani si nemusím něčím u Boha zasloužit, aby mi odpustil. Když jste ještě byli mrtvi ve svých vinách a duchovně neobřezáni, probudil vás k životu spolu s Ním a všechny viny vám odpustil. Vymazal dlužní úpis, jehož ustanovení svědčila proti vám, a zcela jej zrušil tím, že jej přibil na kříž. ( Koloským 2.kapitola, 13.-14. verš)
Obdržela jsem také velký dar vnímat osobně Bibli a rozumět jí víc, než před tím. Bylo mi tehdy dáno uvidět Písmo jako takové v novém světle. Bůh se mi stal Tátou a slova Písma něčím mnohem větším než zákazy a příkazy. Pochopila jsem, že tam nejsou proto, aby mě Bůh omezoval, ale proto, abych se měla dobře, když se jimi budu řídit. To, co On stanovil, je dobré, dokonalé, ale já, která jsem se od toho na hony vzdálila, jsem to z pozice vzdálení považovala za bláznovství, za nepoužitelnou teorii.
Ještě mnohé další věci a události mi od dob obrácení dosvědčovaly, že to všechno není jen přelud a výmysly lidí. Jedna z nich je to, co prožívám, když se setkávám s křesťany, které jsem nikdy předtím neviděla. Neumím si představit, že by se něco podobného dělo např. mezi dvěma lidmi, kteří mají společnou nějakou zálibu - spojuje je to, ale na duševní rovině to dva lidi automaticky nesblíží. Vždycky mi ta láska, důvěra a vřelost, která je mezi Božími dětmi, dokazuje, že nad námi je Někdo, kdo nás takto spojuje.
Další z viditelných důkazů je moje zázračné uzdravení. Od narození mám potíže s kyčlemi. Ve čtrnácti letech jsem měla třetí operaci - prodlužovali mi pravou nohu. Následovaly ještě další dvě operace. Až do sedmnácti let jsem mívala bolesti v kyčlích, někdy dost kruté. A navíc se mi opět pravá noha začala zkracovat. Byla jsem v létě roku 1997 na táboře pro mládež z Jednoty bratrské a jedna křesťanka mi nabídla, že se mohou modlit za mé uzdravení. Neměla jsem hned důvěru, ale nakonec jsem s tím souhlasila. Asi pět mladých lidí se se mnou modlilo za mé nohy a modlitba byla vyslyšena ještě ten den - a dodnes se to nezměnilo! Nejenom, že Bůh ode mne vzal ty bolesti, ale ještě mi prodloužil nohu asi o 2 cm. Každodenní bolesti zmizely a s nimi i můj strach z další operace. Bůh dává krásné dárky!
… Neříkám, že ten můj nový život je med. Netvrdím, že nemám problémy, že už nemusím bojovat a o něco se snažit. Mám však život v mnoha ohledech snazší. Mám věrného Přítele. Nikdy mě neodmítne, když od Něj něco potřebuji, nebo když si chci jenom odpočinout na Jeho rameni. Každé ráno mě něžně probouzí a ujišťuje mě, že se o mě bude celý den starat. Plní svá slova a přikrývá mé nedostatky. Dává mi jistotu v napjatých situacích a proměňuje moje srdce. Díky Němu se mění i moje vztahy k lidem. Ti, kteří mi byli ještě nedávno ukradení, se pro mě stávají důležitými. Těm, vůči nimž jsem byla zahořklá, jsem mohla odpustit…
A to je konec mého svědectví o věcech neviditelných, leč skutečných.
Vzdávám chválu Tomu, jenž je s láskou působí.

Ze života kamarádky Rádi - "Mozaika"

23. března 2007 v 15:35 | Radka Flajšmanová
Mozaika
Radka Flajšmanová
"Pověděl jim toto podobenství. Má-li někdo z vás sto ovcí a ztratí jednu z nich, což nenechá těch devadesát devět na pustém místě a nejde za tou, která se ztratila, dokud ji nenalezne?"
Lukášovo evangelium - 15:3-5
Jestli jste někdy zkoušeli složit dětskou skládačku puzzle - minimálně s počtem dílků pět set - je vám jasné, že je k tomu potřeba velké trpělivosti a pečlivosti.
A přesně takovou skládanku - mozaiku z tisíce kamínků a střípků se mnou skládal Pán Bůh tak, aby si mne přivedl k sobě a dal mi poznat, kdo je v mém životě skutečným Pánem.
Poprvé jsem se o něm dozvěděla až v 17 letech, protože jsem nevyrůstala ve věřící rodině. Jela jsem tenkrát na tzv. english camp, kam mne pozvala má dobrá kamarádka, která je nevěřící. Kromě toho, že jsem získala nové znalosti z angličtiny, dozvěděla jsem se, že existuje Bůh, který má o nás zájem, že Ježíš zemřel za naše hříchy a znovu vstal z mrtvých. A co víc, že nám nabízí nové - lepší - srdce, zkrátka že může změnit náš život. Bylo to pro mne velmi nové a neznámé a moc jsem to nechápala. Jak je možné, že někdo vstane z mrtvých? To přece popírá jakoukoliv logiku! Nicméně jsem se seznámila s milými lidmi, kteří se později stali mými přáteli, a to byl jeden z prvních kamínků do mozaiky.
Přátelství s mladými lidmi z baptistické církve v Chebu trvalo, a proto jsem s nimi jezdila na různé akce, kde mne znovu a znovu udivovalo, jak jsou jejich životy jiné. I když sama jsem byla přesvědčená, že žiju docela dobrý život. Nezajímalo mne křesťanství, ale po delší době jsem musela uznat, že oni mají něco navíc.
Možná právě proto jsem jela na další camp, kde jsem měla možnost slyšet nějaká svědectví o tom, jak různí lidé přišli k Bohu, o tom, jak jim změnil Ježíš život, jak jim pomáhá, když je jim těžko. Musela jsem popřemýšlet. Lidé, kteří jsou k sobě tak upřímní a laskaví by mi přece nelhali! Jenže pak jsem si řekla, že já přece Boha k životu nepotřebuju - já jsem v pohodě- kamarádi jsou fajn, ale každý přece nemusí být křesťan, ne? Kromě toho jsem udělala zkoušky na vysokou školu do Hradce Králové - budu mít jiné starosti.
V září jsem na tuto školu skutečně nastoupila, odhodlaná studovat a nestarat se o křesťanství. Nechtěla jsem to řešit. Jenže Pán Bůh s mým životem zamýšlel něco jiného. V průběhu prvního semestru uvěřila moje spolubydlící Lenka, díky Studentům pro Krista, což je vysokoškolské křesťanské hnutí. Díky ní do mého života vstoupili další křesťané, a taky jsem mohla na vlastní oči vidět, jak Bůh pracuje v srdci člověka a mění ho ke svému obrazu. Proto jsem se rozhodla, že si tuto otázku jednou provždy vyřeším. Buď ano nebo ne.
Jediné co jsem potřebovala, bylo zjistit, zda je křesťanství tak nelogické, jak se zdá, nebo zda existují objektivní informace, nezpochybnitelná historická fakta a podobně. Proto jsem si četla různé knížky a občas jsem zašla na nějakou přednášku, kterou pořádali právě Studenti pro Krista a začínala jsem zjišťovat, že křesťanství vůbec není tak nelogické, jak se zdá. Nakonec jsem znovu jela na english camp. Jeden večer se tam vyprávělo o tom, že hořící oheň nelze hasit prázdnou lahví a o tom, že stejné je to s naším hříchem. Chceme se chovat dobře, ale nejsme toho schopni a lidi kolem sebe zraňujeme. A přesně toto se v mém životě dělo. Hasila jsem oheň prázdnou lahví. Musela jsem si položit otázku. Co vlastně od života chci? Co od něj očekávám? A pak jsem si musela upřímně odpovědět, že na tuto otázku mi může odpovědět pouze křesťanství. A tak jsem pozvala Ježíše, aby vstoupil do mého života a změnil moje srdce.
Přes tři roky si Pán Bůh do mého života zval různé lidi a používal si různé situace s takovou trpělivostí a pečlivostí, jako kdyby skládal velmi vzácnou mozaiku. Když jsem konečně přijala jeho lásku a odpuštění, začal mi pomáhat žít opravdový život, který pro mne připravil.

Anglické Velikonoce

21. března 2007 v 0:29 | Alena Damijo
Anglické Velikonoce
Velikonoce je krásný slovanský název toho, čemu angličtina říká Easter. Etymolog - amatér by mohl anglický název odvozovat od slova East - východ, s poukazem na to, že Velikonoce se začali slavit na východě a postupně se přesunuli do celého světa. Takovýto etymolog by však byl vedle jak ta jedle, protože Velikonoce se sice začali slavit na východě, konkrétně Židy v Izraeli (lépe řečeno ještě za jejich pobytu v Egyptě), nicméně s názvem to nemá nic společného.
Existují minimálně tři různé teorie pro vznik pojmenování Easter. Je jasné, že na křesťanském poselství Velikonoc se přiživily různé pohanské tradice. Velikonoce jsou tak brány také jako svátky jara, života, něčeho nového. Proto by toto slovo mohlo souviset se skandinávským slovem Eostur, označujícím jaro, případně se jménem saské bohyně úsvitu a východu Eastre (Ostary). Není nezajímavé, že ve starověké Fénicii a Mezopotámii uctívali bohyni Aštoret (Ištar). Jednalo se o bohyni plodnosti a sexu a jejím symbolem bylo vajíčko a zajíc.
V Anglii příchod Velikonoc ohlašuje masopustní úterý, Shrove Tuesday, které je spíše známé pod názvem Pancake Day neboli Palačinkový den. Nikdo přesně neví, proč jsou s tímto dnem spjaty právě palačinky, historikové ale předpokládají, že je to proto, aby se zkonzumovaly zbytky tuku, másla a vajec, tedy jídel o nadcházejícím přísném čtyřicetidenním půstu zakázané.
Světově unikátní akce se toho dne koná už od roku 1445 ve městě Olney v hrabství Buckinghamshire. Je to speciální palačinkový závod, Pancake Day Race. Koná se na památku hospodyně, která v oden den pekla palačinky, když tu náhle zaslechla zvon, zvoucí ke zpovědi, i vyběhla ven, nechavši na sobě zástěru a v ruce stále drživše pánvičku. Od té doby se pořádají závody, kterých se tradičně smí zúčastnit jen ženy, a ty navíc musí být oděny v sukni, mít zástěru a na hlavě čepeček. V ruce drží pánev s rozpáleným olejem a palačinkou. Přesně v 11.55 závod startuje na tržnici a účastnice se snaží co nejrychleji zdolat vzdálenost 375 m ke kostelu, přičemž musí palačinku třikrát otočit ve vzduchu, v kostele jí odevzdat zvoníku a za to od něj dostat polibek. Rekord z roku 1997 drží hospodyně, jíž se to vše podařilo za 63 sekund.
Další palačinková tradice se drží ve škole v londýnském Westminsteru. Zvoník Westminsterského opatství odvede v 11 hodin dopoledne skupinku nadšených chlapců na hřiště školy, kde na ně čeká kuchař s velikánskou palačinkou na pánvi. Tu na povel vyhodí přes pětimetrovou překážku a chlapci se snaží utrhnout z ní co největší kus. Ten, komu se to podaří, dostane od děkana školy finanční odměnu.
Co se týče samotných Velikonoc a jejich tradicí, malování vajíček není vůbec rozšířeno a nepamatuji se, že bych tu kraslici někde viděla, i když to prý někteří
lidé dělají. Vajíčka se zde samozřejmě vyskytují, a to v čokoládové podobě. Nejsou však obalena staniolem s veselými motivy kuřátek a zajíčků, nýbrž zcela nepoeticky nesou díky svým příchutím loga tyčinek Mars, Snickers, KitKat, lentilek Smarties, k vidění jsou ale i vajíčka s Barbínama, Bořkem stavitelem, Spidermanem ba i Supermanem. Oproti českým vajíčkům jsou poměrně velká a hlavně zabalená v krabici. Prodá se jich značné kvantum a dočetla jsem se, že před pár lety jich čokoládárenská firma Cadbury prodala tolik, že kdyby se postavily na sebe, byly by devětsetkrát vyšší než Mount Everest. Jestli je to však pravda, nevím.
Vajíčka v Anglii nosí zajíc, beránka neznají. Zajíc navíc vajíčka poschová různě po domě či zahradě, a pak se na ně pořádá velký hon zvaný Egg hunt. Kdo vajíčko najde, může ho hned zbaštit, takže samozřejmě kdo víc najde, ten víc sní.
Školy udržují tradici velikonočních klobouků zvaných Easter bonnet, jež by se pak správně měli nosit na nedělní sváteční bohoslužbu. Původně si tak ženy dopřávaly po období postního odříkání něco pěkného na sebe, ale dnes už se to trochu překroutilo a děti vyrábějí klobouky většinou z papíru, někdy i látky, a ozdobí je jarními a velikonočními motivy květin, vajíček, zajíčků, kuřátek, prostě co koho napadne a zvládne udělat. Často se pak pořádají soutěže o nejkrásnější klobouček.
Pomlázka samozřejmě v Británii neexistuje a když se o ní dozvědí, vyvolá to spíše pohoršení a komentáře o násilí než cokoli jiného. Málokdo však ví, že i v Anglii existuje stará lehce násilnická tradice, jež káže ženám druhé pondělí po Velikonocích posadit své manžílky na židli, přivázat je a jako výkupné vymáhat nějaké ty drobné. Muži jim to druhý den oplácí, ale nechtějí nazpět peníze, nýbrž žádají si o polibek. Ženám tak vyjde tato tradice laciněji.
A ještě jeden divný zvyk, byť ne tak dodržovaný, v Anglii mají - o Velikonocích pouští draky!

Memoary de Paris 2

18. března 2007 v 17:40 | Vierka
Mili kamaradi,
opet se vam hlasim z hlavniho mesta lahodneho vina a proslulych parfemu.
Listuji kalendarem, abych vam napsala, co noveho se udalo v mem zivote od doby, kdy jsem vam psala naposledy. A ze toho neni malo…Tak se pohodlne usadte, vemte si třeba pytlik lekoricovych bonbonu jako ja, a dejte se do cteni.
Zacnu treba u skoly. Musim rict, ze naroky zacinaji stoupat. Predstava, ze Erasmus studenti maji sest mesicu prazdnin, nema narok. Budu detailistka a napisu vam muj rozvrh hodin:
Francouzstina Oral (s Erasmus studenty, zmet prizvuku a pochopitelnych gramatickych chyb, ucime se argumentovat, vyjadrit myslenku apod)
Francouzstina Ecrit/Psana (gramatika, cviceni na porozumeni)
Francouzska civilizace (o zivote Francouzu, pristupu k cizincum, blizicich se volbach, jejich kulture…)
Americka civilizace (Indiani, imigranti, jejich asimilace, valka severu proti jihu, viktorianske hodnoty, me tema bude: The USA and the World - Anglo-Saxon Predominance, anti-imperialist speech nejakyho Bryana. Tuto prezentaci mam mit az v kvetnu. Doufam, ze me do te doby zacne zajimat politika…!
Britska literatura (precist v anglictine drama Volpone od Bena Jonsona, soucasnik Shakespeara, takze si dokazete predstavit ty vyrazy ze 16.stoleti a The Beggar´s Opera - John Gay)
Americka literatura (precist v AJ knizky od E.A.Poe, M.Twain, P.Auster, profesorka mluvi hrozne rychle, často se necha unest francouzstinou, coz pak moje zapisky jsou velice rozevlate, rekla bych - anglicko-francouzsko-ceske)
Anglictina Oral (poslech a porozumeni)
A ted to nejlepsi na konec - British Women´s History - Historie zen ve Velke Britanii. Napisu vam sylabus, co budeme za semestr probirat - Trends in Women´s History, Marriage, Home & Family, The Gendering of Education. Na kazdou hodinu si musim pripravit vypisky z knihy The Changing Role of Women 1815-1914 od P.Bartley. Moc me to bavi. Jeste se mi tady nestalo, ze bych po hodine spechala do knihovny, abych si precetla dalsi stranky na pristi hodinu. Holky to vam reknu - fakt budme hodne vdecny, ze jsme se narodily v tehle době! Jestli si nekdy stezujete, ze se na gymplu ci stredni musite sprtat nebo ze na vejsce to není zadna slast, co by zeny pred sto lety daly za to byt na vasem miste a mohly studovat. Uz ze si ctete tento email je vysledkem letitych boju za pravo zen alespon se naucit abecedu. Predstavte si, ze v roce 1800 gramotnost 33% zen ve Velke Britanii zacinala a koncila u podpisu jejich svatebni listiny! Kazdy den je duvod k vdecnosti! Treba za to, ze umis napsat vic, nez svoje prijmeni.
Pak jsem si jako volitelny predmet vybrala aquagymnastiku. Hodina vypada tak, ze asi 15 divek s gumovyma cepickama na hlavach se splouchame v bazene a legracnimi cviky posilujeme svaly, o kterych jsem ani nevedela, ze je mam :). Je to hrozne srandovni pohled. Ještě vic se mi chce smat, když vidim naseho ucitele, jak na suchu predvadi cviky, které po nem mame opakovat ve vode.
No a pak jako tresnicku na dortu jsem si vybrala La danse contemporaine - soudoby tanec - v doslovnem malo rikajicim prekladu. Ucitel tance telem i dusi nam vypravel, jak se tento druh tancovani vyvijel skrze mnoho rozlicnych tanecnich stylu. Expresivni tanec, dotekovy, přes vyuzivani vahy tanecniku, postmoderni prvky... Libi se mi definice z wikipedie - "La danse contemporaine a en fonction d'une attitude commune devant l'histoire : emprunter les techniques aux courants modernes ou classiques, les actualiser ou les détourner, les métisser de théâtre, de littérature, d'architecture, d'arts plastiques, de cirque et d'autres disciplines artistiques." Tento tanec si bere inspiraci i v literature ci malirstvi. Proto je mozne, ze brzy v Nanterre bude predstaveni tance inspirovaneho dilem malire Egona Schieleho. (Ivanko, vsechno zaznamenam, at neprijdes ani o jediny pohyb ukazujici na Egonovy tahy stetcem.)
Jinak jsem dale moc rada, za studium v Parizi, protoze kontakt s nasimi vyucujicimi je velice obohacujici. S kazdym z nich jinym zpusobem. Kazdy z nich je silna osobnost.
Ted neco o cirkvi. Jak jsem vam psala, tak doposud jsem kazdou nedeli byla v baptisticke cirkvi, kde bydlim. Slovo "naseho" kazatele Richarda je srozumitelne, se spoustou prikladu a vysvetlenim historickeho kontextu. Ma silny hlas a dobre vyslovuje. Kdyz ale Richard nebyl pritomny a zastupovali ho jini kazatele, odchazela jsem ze shromazdeni nedotcena. I přes mou modlitebni pripravu mi cizi slova nedavala smysl, který by me mohl povzbudit nebo vest k zamysleni. Rozhodla jsem se tedy navstivit Americkou cirkev, kam chodi nas spolubydlici Johann. Prave jsem se tam odtud vratila. Ocekavala jsem něco uplne jineho, ale i tak jsem za to rada. Schazeji se ve vysokem chramu s barevnymi vitrazemi (u Invalidovny, na brehu Seiny), liturgie je pevne dana podle programu, který jsme dostali a sborovi zpevaci - mladeznici na sobe měli dlouhe habity s bilymi limci uplne jako cernosi ve filmu Sestra v akci. Kazatelka mela krasny americky akcent, uplne jsem se rozplyvala. O to vice, ze sve kazani o marnotratnem synu nazvala Lost and Found. Stejny nazev nesl americky English camp, kde jsem poprve slysela o zivem Bohu. (Vice v predeslem clanku "Nejvetsi udalost v mem zivote"). Mají tady knihovnu s krestanskou literaturou i hudbou , tak muj batoh byl pri odchodu hnedka o neco tezsi.
Co vam ale musim hlavne rict, z ceho se nejvic raduju, je cirkev Hillsong. Toto jmeno jsem znala hlavne v souvislosti s hudbou a Australii. Tato letnicni cirkev byla zalozena v Australii a do dneska se rozrostla o Londyn a Pariz. Když clovek prichazi do nacpaneho salu, z pocatku se mu zda, ze je na rockovem koncerte. Když se zaposloucha do textu, je mu jasne, ze je na rockovem koncertu, ale rocku oslavujiciho Jezise. Ty brdo. Tolik zivota a pohybu při chvalach jsem zazila parkrat na sjezdech mladeze, ale tady mi Pan Buh doprava takovy luxus každý patek vecer! Do fotek jsem vlozila booklet noveho CD, "Mighty to Save" a na webu: http://www.hillsong.co.uk/london/home.asp se muzete docist vice o blizici se konferenci pro zeny COLOUR CONFERENCE atd. Vyhovuje mi, ze pastor mluvi anglicky a slecna prekladatelka dava vyznam jeho slovum ve francouzstine. Je moc povzbuzujici, ze pastor také cte veci, které lidi napsali na karticky, co Buh udelal uplynuly tyden dobreho v jejich osobnim zivote a pak dalsi predmety, a lidi za které se pak spolecne modlime. Tento patek byl vecer vyjimecny, protoze jsme celou dobu zpivali a "dotykali se nebe", protože vecer nesl nazev "Touching Heaven".
Jinak jak bylo minuly vikend hezky, svitilo do kostela při shromazdeni slunce, tak jsem moc vzpominala na shro v Usti. Jak se zacina mluvit o Velikonocich, posteskla jsem si, ze letosni Velikonocni pondeli s vami nebudu moci jit na tradicni vylet do Oparenskeho udoli. Tolik mam rada, kdyz se tam sejde vetsina severoceskych vericich, mladi, stari, s pomlazkama a nastesti i bez pomlazek v cundrackych kosilich s burty nad ohnem. Moc se mate, ze muzete jit! Budte vdecni za tuto prilezitost a nenechte si ji ujit...
A jak se seznamuji s parizskymi pamatkami? V galerii fotek se muzete podivat na Montmartre, kde jsme byly s Jancou a s Kanadankama Lisou a Sarah. Ochutnaly jsme prave francouzske "crepes" (=palacinky, Francouzi jsou na tuto smichanou mouku s trochou vody hrozne pysni!) a objevily zelinarstvi, kde se natacela Amelie z Montmartru. Uz po dvou tydnech skoly jsme měli prazdniny, tak jsem byla v kine na filmu o Edith Piaf "La Mome", na koncertu gospelu a v muzeu posty. Tam by se vam Dado a Vladko moc libilo. Ve sluchatku se dal poslechnout text stare pohlednice, který psal vojak sve manzelce za první svetove války, historie pohlednic apod. V parku Montsouris jsem se seznamila s krasnym letitym libanonskym cedrem. V jeho blizkosti je "Cite universitaire", kde studenti ziji v domech podle sve narodnosti. Kazdy dum je postaven v jinem architektonickem stylu - typickem pro danou zemi. Jeste jsem v tom arealu nebyla, ale o ceske enklave jsem tam neslysela...Prvni nedeli v mesici je vetsina statnich muzei zadarmo, tak jsme s vlastni ceskou vypravou vyrazili na veze Notre Dame a Centre Pompidou za modernim umenim.
Dalsi vikend jsme si odpocali od ruchu uspechane Parize v Bois de Vincennes, kde jsou jezirka, umela skala s altanem, buddhisticky chram… vsechna zelen a priroda vubec je tu hrozne umela, všechny stromy pravidelne v rade, ale chvala Bohu za to.
Jinak nadchazejici 3 dny nas ceka Le Printemps du cinema - Jaro kin, kdy kazde predstaveni bude stat 3,5E (bezna cena 10E, pro studenty okolo 7E). Tak se na nejake pokoukani chystam uz dneska vecer.
Mejte se hezky. Brzy zase napisu. Budu rada za vase postrehy z Cech, Moravy, Norska ci Svedska atd atd.
Bonne semain [bon semen] - hezky tyden
Votre [votr] - vase Verka N.

Detske postrehy

16. března 2007 v 18:09 | e-mail od Ireny
Děda povídal, že alkohol sice kazí zrak, ale že má radši brejle než žízeň.
Cukr je rafinovaný, protože se po něm tloustne.
Pravý hovězí vývar se dělá ze dvou kostek.
Švestkové knedlíky dělíme na jídlo a pecky.
Sardinkám se uřezávají hlavy, aby se vešly do konzervy.
Tatínek řekl, že na svůj svátek nechal pití, ale neví kde.
Tři potraviny, bez kterých člověk nemůže žít, jsou snídaně, oběd a večeře.
Experiment je třeba to, když maminka něco uvaří a my hádáme, co to je.
Rybí maso je zdravé, protože obsahuje mnoho fosforu, který je smrtelně jedovatý.
Jídlo musíme dojídat, aby ho mouchy neroznášely po ostatních lidech.
Včelím medem neplýtváme, protože se nevyrábí, ale vzniká poctivou prací.
Konzervy nám uchovávají potraviny, ale jen do té doby, než se zkazí. Jsou zdravé, neboť obsahují hodně železa.
Alkohol zkracuje život, protože se po něm pořád spí.
Opilci páchají pod vlivem alkoholu i sebevraždu a druhý den o tom ani nevědí.
Náš děda říká: Rum je jed, ale nejvíc je otrávený, když ho nemá.
Česnek je zdravý pro lidi, ale společnost ho nesnáší.

„Pretože som žena," povedala mu.

16. března 2007 v 18:03 | e-mail od Ireny
Malý chlapec sa spýtal mamy:
"Prečo plačeš?"
"Pretože som žena," povedala mu.
"Nerozumiem!" povedal syn.
Jeho mama ho len objala a povedala:
"A nikdy ani neporozumieš."
Neskôr sa chlapec opýtal svojho otca:
"Prečo sa mi zdá, že mama plače bez dôvodu?"
"Všetky ženy plačú bez dôvodu," bolo všetko, čo mohol otec odpovedať.
Malý chlapec vyrástol a stal sa mužom, avšak stále nerozumejúc, prečo ženy plačú.
Nakoniec zavolal Bohu a keď sa dovolal, spýtal sa:
"Bože, prečo sa ženy rozplačú tak ľahko??"
Boh odpovedal:
"Keď som urobil ženu, musela byt výnimočná.
Urobil som jej PLECIA dosť silné na to, aby uniesla váhu sveta,
ale natoľko jemné, aby poskytovali pohodlie.
Dal som jej vnútornú SILU, aby vydržala pôrod dieťaťa a odmietnutie,
ktoré veľa ráz okúsi od svojich detí.
Dal som jej TVRDOSŤ, ktorá jej pomôže stále pokračovať,
keď sa všetci ostatní vzdávajú a starať sa o svoju rodinu napriek chorobám a únave, bez sťažovania sa.
Dal som jej CIT milovať svoje deti za všetkých okolností, dokonca aj vtedy,
ak ju jej dieťa hlboko ranilo.
Dal som jej SILU prijať svojho manžela napriek jeho chybám
a sformoval som ju z jeho rebra, aby chránila jeho srdce.
Dal som jej MÚDROSŤ, aby vedela, že dobrý manžel nikdy neraní svoju ženu,
ale niekedy skúša jej silu a rozhodnosť stáť vedľa neho bez výhrad.
A nakoniec som jej dal SLZU, ktorú vyroní, ktorá je výlučne jej,
aby ju použila kedykoľvek ju bude potrebovať, aby to zvládla.
Na tú slzu má naozaj právo, nik nevydrží bez slova toľko ako žena!
Krása ženy nie je v šatách, ktoré nosí, v postave, ktorú má, ani v spôsobe akým si češe vlasy.
Krása ženy musí byť v jej očiach, pretože tie sú bránou k jej srdcu, miestu, kde sídli láska.